Stojím na vratce rozkývaných,
blazeovaně japonských tyčkách,
natrpkle škrábu
do pomyslného vrcholu ornament...
je půl druhé, času dost
...ale sotva vidím tkaničky bot,
hlavu žhnou mi akvamarínoví racci,
podzimní sůl lehce pálí v očích,
rozeběhl bych se...
tedy s dovolením
...jenže se moc kývám
od zalévání botanické zahrady,
až po obsesi páraného kuřete...
co půl druhé, za deset dvě
...nemá to cenu,
vždycky jsem to tvrdil,
strčte, vždyť jsem směšný...
31.10.2003
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat